Soňa Kopčoková – Slanění vodopádu Salto Angel
Jednoho dne mi cinkla zpráva: „Soni, ahoj, tady Lenka. Potkali jsme se na festivalu Horizonty. Chtěla bych se na tebe obrátit s návrhem. Pořádám výpravu pro pět lidí do Venezuely. Chystáme se slanit nejvyšší vodopád světa Salto Angel. Nechtěla by ses přidat? Bylo by hezké, kdybychom byly dvě ženy. Odjíždíme za dva měsíce.“
„Lenko, zbláznila ses? Jasně, že jo! Jen neumím slaňovat a nemám na to peníze...“
„Soni, to mi stačí. Důležité pro mě je, že bys chtěla jet.“
A tak se věci daly do pohybu. Jak získat peníze na třítýdenní expedici do Venezuely? A jak nacvičit všechny potřebné věci a případné problémy, abych mohla tři dny viset ve stěně a nezabila jsem se u toho? Vždyť, i když člověk chce, ne vždy to jde. Ale obraz Salto Angel před mýma očima a Lenčino nadšení a houževnatost mi vlily neuvěřitelnou sílu.
Shánění pomoci a peněz mě znovu přesvědčilo, že lidé jsou dobří a opravdu se umí radovat z radosti druhých. Pro mě začal kolotoč. Týden pracovních povinností a v pátek nasednout na vlak na východní Slovensko a jet trénovat v jeskyních Slovenského krasu. Lenka byla důsledná, nic mi neodpustila.
Čas běžel jako na drátkách. Dávali jsme dohromady vybavení, měli jsme společnou generálku slaňování na Beckovském hradě, seznamovali jsme se s podobnými případy jako jsem já, řešili jsme stravu a doplňování energie během třech dní ve stěně. Opět to pro mě byla zcela nová situace. Čekaly nás teploty 35-40 stupňů a extrémní vlhkost. Čekala nás celodenní aktivita, ale v nízké intenzitě. Tři noci a tři dny ve stěně a potom den plavby zpět do civilizace.
Kromě hlavního programu, tedy slaňování vodopádu jsme strávili 3 týdny ve Venezuele, hodně jsme cestovali a měli jsme různé aktivity jako je rafting, běh, jízda na koni atd. O tom všem se rozepíšu a hlavně podělím prostřednictvím fotek v delší reportáži podle oblastí, kde jsme trávili čas.
Cesta na hlavní část expedice, tedy slanění vodopádu, obnášela přesun z hlavního města Caracasu vnitrostátním letem do Canaimy, národního parku ve Venezuele, kde jsou úžasné stolové hory a deštný prales.
Po příletu do Canaimy jsme se ubytovali v malém kempu. Užívala jsem si to, protože jsem se mohla dozvědět více o místních lidech, o tom, jak žijí… Měli jsme den na přípravu a domluvu s pilotem vrtulníku. Tím jsme se měli dostat na vrchol Ayuan Tepui, odkud jsme se chystali slaňovat.
Druhou možností byla cesta džunglí. Tato varianta by znamenala prosekávat se džunglí s mačetou nejméně týden s veškerou výbavou a lanem a jídlem na téměř dva týdny. V tomto případě jsem se musela přizpůsobit skupině. Naštěstí jsme zvolili dražší, ale rychlejší variantu.
V pondělí ráno vstávám ve 4:30. Odlétáme až v 9 hodin, ale představa, že nebudu moci 4 dny běhat, budu jen viset na laně a pohybovat se po miniaturních terasách, je pro mě děsivá. Takže si jdu naposledy zaběhat. Napadá mě, že to zní špatně, naposledy. Sakra, tohle může mít mnohem hlubší význam. Při běhu si utrhnu mango, zapiju ho svým oblíbeným proteinovým slaným karamelem a vyrazíme na letiště.
Tam už na nás čeká pilot vrtulníku. Naložíme si vodácké vaky a vzlétáme. Letíme nad hustou džunglí, kde jediným spojením se světem je řeka Orinoko. Letíme kolem Stolových hor. Je to svět ve světě. Najednou se objeví a není pochyb, že je to král Salto Angel. Jsem dojatá a skrývám slzy. Musím myslet na výkon, který nás čeká. Teď začínám cítit, jaké mám štěstí. Sedím ve vrtulníku s partou úžasných lidí a chystáme se slanit nejvyšší vodopád světa. A to se mi nezdá…
Pilot nás vysazuje na vrcholu Ayuan Tepui. Vystupujeme. Vykládáme zavazadla. Není cesty zpět. Pro jistotu si dáváme skleničku slivovice. Je to asi půl hodiny cesty po vrcholku hory. Cesta je… taková, jakou jsem ještě nikdy neviděla. Stolové hory jsou jako ledovec se seraky. Člověk musí vážit každý krok. Občas natahujeme lano. Všude kolem jsou masožravé rostliny. A oranžová voda. Neseme batohy na okraj stěny. Rozhlížíme se, co nás čeká zítra. Jdu s Lenkou pro vodu a kluci zatím staví stany. Je to blízko, ale přelézání skal a hledání cesty zabere nějaký čas. Říká se, že voda z Ayaun Tepui je léčivá. Jsou tu minerály staré miliony let. Takže se vykoupeme a pak si užíváme koupání na vrcholu Salto Angel jen tak, beze všeho.
Odpoledne začíná foukat vítr a počasí se mění z horkého na svěží. Kluci staví stan hned na kraji a se smíchem nám říkají, ať neuděláme chybu a nevylezeme z něj jeho druhou stranou stanu. Čekalo by nás 1000 metrů volného pádu.
Noc před slaňováním nespíme. Vzrušení? Ne. Všichni jsme se spálili. Na hoře pěkně foukalo. Všichni jsme měli opálený „základ.“ Ale slunce je tu trochu silnější. A tak se celou noc třesu zimnicí a zároveň hořím. Lenka taky. Já vím, školácká chyba.
Becko jako vedoucí výpravy rozhodl, že nebudeme spěchat a slaňování si užijeme. Využíváme nádherného ranního slunce a pořizujeme dokonalé fotografie s vodopádem v pozadí. Becko dostává nápad, že natáhneme lano přes převislou hranu a pořídíme dokonalé snímky. Už chápu, co znamená výraz "krve by se ve mně nedořezal". Vnitřně jsem absolutně nebyla nastavená na to, že budu zrovna viset na laně a v totálním převisu. Věděla jsem, že za pár hodin začneme slaňovat a všechno pořádně připravíme. Odmítám jít se fotit. Petr komentuje můj obličej. "Hned ti natekly pytle pod očima." "Aha," říkám. Nechci! Nechci riskovat navíc. Vlastně, chci tohle všechno dělat? Nepřilétá další vrtulník? V tu chvíli bych oželela i celé toho slaňování. Sedím na skále a nevím, co se sebou. Přemýšlím… Když se mi teď zlomí psychika, jak chci tři dny viset na laně? Jak chci spát na stěně na pár centimetrech? Jak chci viset v prostoru, když mám pod sebou kilometr?
Musím se přes to přenést. Lenka je hodná, všechno si ještě zopakujeme. Spouštím se přes okraj. Mám se rozhoupat. Nechci se lana ani pustit. Pak se zhoupnu. A cítím, jak ze mě padá obrovský balvan. Je pryč. Mám za sebou dva měsíce intenzivního tréninku. Vím, co mám dělat. Jsem tady! Mám pocit, že jsem o deset kilo lehčí. Dám tomu šanci!
Začínáme tedy slaňovat. Poslední slaňovanání na Salt Angel proběhlo před 6 lety. Máme stručné poznámky o délce slaňovacích úseků, ale nevíme, v jakém stavu je jištění a štandy.
Petr jde první. Má před sebou 55-metrový úsek přes oblou hranu do stěny komína. Nasazujeme kryt na lano. Je nás pět, jsme naloženi batohy, lano půjde přes hranu a pohybem bychom ho mohli přepilovat. Další lana nemáme.
Petr mizí za hranou. Všichni máme vysílačky, abychom mohli při slaňování komunikovat. Čekáme, až se nám ozve. Přichází na první balkon a oznamuje, že je všechno v pořádku. Začínáme. Připínám si vodácký batoh karabinou k sedáku a začínám slaňovat. Nadechnu se, vydechnu. Nahlas si říkám, co právě dělám, abych neudělala chybu. Tady se chyby nedělají. Nebo jen jednou…
I když při prvním slaňování ještě nejsem uvolněná, vnímám všechnu tu krásu kolem… je to magické. Magické! Kdy to konečně vstřebám? Mám pocit, že si pořád neuvědomuju, co se vlastně děje.
Přicházím k první terase ve stěně. Vůbec netuším, jak bude vypadat a co tam budu dělat. Tato terasa je malá kamenná terasa ve stěně. Dá se tu pohybovat, ale musíte být neustále jištěni skobou nebo smyčkou. Mám respekt a moc se mi nechce pohybovat nahoru a dolů. Čekáme na další členy. Jeden po druhém slaňujeme dolů, jistíme se a čekáme na dalšího člena posádky. Musíme si neustále pomáhat, komunikovat vysílačkou a užívat si všechnu tu nádheru. Stejně jako první, i poslední sestupující musí být zkušený. Toto je Beckova práce. Jako první slaňuje Petr nebo Lenka. Snažím se alespoň trochu přispět ke společnému úspěchu. Když je třeba, pomáhám s lanem a nesu jeden nebo dva těžké batohy.
Studujeme stručné poznámky. Máme před sebou 33 a 50 metrů dlouhé slanění. Doufáme, že se nám je podaří spojit a slanit je naráz s krátkým traverzem.
Už teď mi slušně kručí v břiše. Šéf Becko na takové přízemnosti jako jídlo nemyslí. Ostatní jsou zřejmě nastaveni na jiný režim. Nenápadně vytáhnu tyčinku. Všichni na mě upírají oči. Sakra, na těchhle terasách nebudu mít moc soukromí. „A ty už máš hlad? " Mám. Od snídaně uplynuly víc než tři hodiny a můj metabolismus zjevně pracuje jinak. Pro jistotu si do kapsy nacpu tyčinku, abych měla vždycky po ruce aspoň kousek.
Druhé slanění se nám podaří spojit. Nejprve 33-metrové slanění a pak 50 metrů s převisem, odkud je nádherný výhled na vodopád. Jelikož je nádherně slunečno, voda, která padá z vrcholu, vytváří duhu. Na balkon vede pomocné lano, bez kterého bychom se na něj nedostali. Znovu si nahlas opakuji, co všechno mám udělat. Přinutím se rozhlédnout kolem sebe. I když jsem v převisu, i když se bojím, i když jsem na skále a je jasno a vidím všechno pod sebou. Chci se dívat kolem sebe a fixovat si všechnu tu krásu.
Vyjdu na terasu a jsem vděčná, že je tam Petr a pomáhá mi vylézt na skálu. Tato terasa je opravdu malá a úzká. Je ve stínu a fouká na ni a po chvíli mi začne být zima. Posadím se s Honzou na skálu a čekáme na ostatní. A povídáme si. Je to pro mě neuvěřitelně inspirativní člověk. Jan Dungel, malíř, grafik, ilustrátor, neuvěřitelný dobrodruh, který procestoval deštné pralesy Austrálie, Jižní Ameriky a na různých místech zachytil zvířata v jejich přirozeném prostředí. Opět jsem se toho tolik naučila a inspirovala.
Na tomto místě jsme řádně zamrzli a já se těším, až se opět přesunu na další terasu. Musíme šetřit vodou a potravinami. Nejbližší voda bude, jak doufáme, po 1,5 dni slaňování.
Ještě jeden padesátimetrový sestup se stejným miniaturním balkonem, na kterém se už ani nedá sedět, a blížíme se k našemu dnešnímu cíli, krásné terase, kde je vegetační balkón.
Předtím jsem ani nevěděla, co je to vegetační balkon. Je to prostě terasa ve stěně, kde se dá stát, sedět, trochu se pohybovat. Kolem jsou také malé stromky a keře, které vytvářejí falešný pocit bezpečí.
Zvažujeme, zda pokračovat dál. Za terasou se však objevuje závažnější problém. Chystáme se překonat úsek ve skále, který je pokrytý hlínou a trávou. Problém je v tom, že se zřejmě během dešťů celý svah sesunul a traverz zmizel. Pod traverzem je převis a neuvěřitelná hloubka. Nevíme, kolik času nám zabere přenést zavazadla přes tuto část, a také nevíme, co nás čeká dál. Je šest hodin a my tu zůstáváme na noc. Brzy ráno budeme muset tento problém vyřešit.
Rozhlížíme se po terase a přemýšlíme, jestli se tam všichni vejdeme do horizontální polohy. A co když se mi bude chtít na záchod nebo jinam? No, zábrany jsme už naštěstí odhodili při koupání. Jiná možnost není.
Vyndáme dehydrované jídlo, zalijeme ho vodou z vařiče, sedíme na miniaturním místečku uprostřed monumentální skály. Vyprávíme si příběhy o svých dobrodružstvích. Vyjdou hvězdy a měsíc a my zalezeme do svých spacáků.
Nevím, čím to je, ale spalo se mi skvěle. Ani kameny pod zády nám spánek nezkazily.
Čeká nás nebezpečný traverz a další slaňování. Mám docela strach. Absolvujeme to bez batohů, aby nás nestáhly dolů. Přesouváme je zvlášť. Becko natáhl lano, protože v traverzu se není čeho přidržovat. Jistíme se odsedkami a pomáháme si žumary. Čekáme na sebe na malém stabilním kousku stěny.
Pak nás čeká další slanění. Devadesát metrů na porostlý balkón. Nejprve překonáváme bahnitou část. Petr jde opět první. Není to příjemné, nohy mi kloužou, přes vegetaci nevidím, co je pode mnou. Přicházíme na krásnou terasu. Tady je náš jediný zdroj vody. Přicházím na terasu jako druhá a jdu se podívat po jezírku, kde by měla být voda…
Je to v podstatě malá loužička, jezírko s vodou stékající po stěně. Ještěže máme tu slivovici. Dostávám pokyn naplnit všechny lahve, které máme. Je jich přes deset. Vody je málo, a tak ji nabírám opatrně, aby se mi do ní nedostala hlína. Přesvědčuji se, že Becko tvrdil, že ta voda je léčivá.
Ten kal jsou léčivé minerály...
Jeden po druhém se postupně spouštíme dolů. Na tomto místě došlo k jedné vážné nehodě. Přemýšlíme o tom a dáváme si pozor. Následuje krátký, ale strmý sestup dolů po stěně a další slaňování. Snažím se pomáhat alespoň manuálně a pomocí žumaru stahujeme lano.
Překonáváme kluzký traverz, pomáháme si batohy a přicházíme na krásné fotogenické místo, výběžek, velmi blízko vodopádu. Užíváme si blízkost Salty, fotíme a já si uvědomuji, jak je pro mě přirozené být už v tomto prostředí.
Poslední lenošení před spaním. Tohle místo je kouzelné. Jeskyně uprostřed stěny. Krásná, čistá a útulná. Lenka jako správná jeskyňářka hned objevuje další, která vede, kdo ví kam.
Nejdřív ji obdivujeme a pak… Používáme ji jako záchod. Přichází to, čeho jsem se obávala. Čůráme vedle sebe jako ve školce. Ano, tady se k sobě dostáváme hodně blízko…
Zakempujeme brzy. Proč? Za jeskyní následuje stěna džungle. Co to znamená? Je to sice zalesněná stěna, ale pořád je to stěna. To je ta, která se Zdeňkovi stala osudnou. Nechceme, aby nás tu zastihla noc. Takže se utáboříme, rozděláme oheň, uvaříme si jídlo a jdeme spát s tmou. Zítra nás čeká dlouhý den. Snažím se vzpomenout si, kde co je, až se v noci probudím, ať to taky není vyhlídkový let. V noci je všechno jiné. Vchod do jeskyně lemují moji parťáci na laně.
Vstáváme brzy. Máme před sebou dlouhou cestu, málo vody a pochod džunglí. Sestupujeme 70 metrů džunglí, prodíráme se a musíme zvažovat každý krok. Stačí jeden chybný krok a letíme mezi řídké stromy.
Nabízím se, že ponesu velkou tašku. Na spálených ramenou je to chuťovka. Jdeme zase dolů. Dvě části dáváme najednou. Tento typ slaňování mi připadá mnohem náročnější než na převislé stěně. Proč? I při slaňování musím překonávat popadané stromy, přerostlé keře. Mnohokrát ztratím rovnováhu a obrovský pytel mě stáhne k zemi a já spadnu dolů. Snažím se vysílačkou požádat, ať nepovolují lano, ale mnohokrát nezvládnu všechny úkoly a pořádně se rozplácnu o stěnu.
Chystáme se na pochod. Přichází ještě několik velmi krátkých slanění, hmyz a horko. Na všech už je vidět únava. Pochod je náročný. Kousají nás obrovští mravenci, mouchy, jejichž žihadla hnisají. Je to nekonečné.
Nakonec však přicházíme na dno vodopádu. Díváme se na místo, odkud jsme před třemi dny vyrazili.
I když stále nechápeme, co jsme vlastně udělali, víme, že kdybychom měli možnost, šli bychom do tohoto ráje znovu.
Přicházíme k řece. Stále se otáčíme zpět ke králi. Indiáni nás na člunu převezou na druhý břeh, kde spíme. Unavení uleháme do hamak. V noci mě budí prudké světlo. Nad nejvyšším vodopádem světa vyšel měsíc a je úplněk. Tak tohle je magic.
Co mě v životě čeká dál?
