Soňa Kopčoková na královské trase UTMB - PTL 2023

27. 02. 2024

Naše ambasadorka a špičková ultra běžkyně Soňa Kopčoková nakonci loňského srpna dokončila více než 300 km dlouhou královskou trasu, pořádanou v rámci legendárního UTMB a sepsala o tomto dobrodružství výborný článek.

Soňa Kopčoková o PTL

V poslední době se u mě nejčastěji objevují tato písmena - PTL.

Vícedenní běžecký závod přes 300 kilometrů. Ano, chodím na takové závody, už jste si zvykli. Jsou v něčem extra? Ano, jsou...

Trochu budu skákat, a potom už půjdu chronologicky, slibuji. Trvalo mi týden, než jsem se pustila do psaní, a přitom jsem slibovala, že začnu hned... emoce byly příliš silné a spánkový deficit také...

V čem je PTL UTMB extra, výjimečné? Na rozdíl od ostatních tratí, kde je tisíce startujících, má PTL UTMB limit 200 závodníků. Závodu se můžete zúčastnit pouze ve 2 nebo 3 členném týmu kvůli bezpečnosti. Jak se vybírají závodníci? Losováním, nasbíranými body? Ne... Každý účastník týmu vyplňuje vícestránkový formulář. A nevyplatí se lhát. Probírají se zkušenosti s technickým terénem, vysokou nadmořskou výškou, extrémními výkyvy počasí (letos nebyl start odložen, přestože na startu spadlo 40 mm srážek a prvních 48 hodin v horách hustě sněžilo).

Ptají se vás, jestli se umíte navigovat ve dne, v noci, v mlze, jestli umíte pracovat s kompasem, jestli se umíte pohybovat po ledovci nebo jestli se umíte snadno pohybovat po sutích a skalnatých hřebenech.

Na 303 kilometrech je převýšení 28 000 výškových metrů a závodníci se pohybují většinu času mezi 2000 a 3000 metry nad mořem.

Trať vede několikrát přes ledovec, ferraty a tzv. černé úseky. Exponované skalnaté hřebeny, lezecké obtížnosti 1-3. Většina trasy PTL UTMB vede mimo stezky, mimo turistické chodníky, kde často jediná možnost je stanovit si azimut a hledat nejbezpečnější řešení.

Proto povinná výbava obsahuje následující věci:

Kontrolní seznam povinné výbavy

• Minimálně 2 litry vody
• Zásoba energetických potravin
• 2 funkční čelovky s dostatečným množstvím náhradních baterií na celý týden
• Izotermická fólie (minimálně 140x210 cm)
• Píšťalka
• Mobilní telefon s možností mezinárodního roamingu (bez maskovaného čísla)
• Nabíječka (solární, přenosná, dobíjecí...)
• 1 tričko z prodyšné látky (na převlečení)
• 2 trička s dlouhým rukávem pod prodyšné prádlo
• 1 bunda a kalhoty, které jsou prodyšné a 100% nepromokavé
• Nepromokavá pláštěnka
• 1 pár dlouhých sportovních kalhot nebo legín
• 1 pár slunečních brýlí
• 1 pár nepromokavých rukavic
• 1 klobouk
• 1 svítící tyčinka/světelná tyč aktivovaná ohnutím (dodá organizace)
• 1 víceúčelový hrnek, misku a příbor na jídlo na občerstvovacích stanicích
• Kompas a výškoměr
• Nůž
• Mačky s minimálně 1cm hroty (např. XTR od Yaktrax® / Chainsen Light od Snowline)
• Přilba
• Postroj
• Ferratový sedák (2 popruhy s tlumičem + 2 karabiny s blokovacím systémem)
• Osobní hedvábný vak (povinný pro spaní v úkrytu)

Seznam povinné výbavy pro každý tým

• 1 ruční turistická GPS, do které jsou staženy všechny trasy dodané organizací. Tento přístroj musí být schopen přijmout alespoň 20 stop po nejméně 5000 bodech. Upozornění: Chytrý telefon a hodinky s GPS nenahrazují ruční turistické GPS.
• Roadbook a mapy tras dodané organizací
• Nouzový přístřešek 100% odolný proti dešti a větru a dostatečně velký, aby v případě nouze nebo velmi špatného počasí poskytl přístřeší všem členům týmu.
• Svíčka a zapalovač (pro zahřátí přístřešku v případě zranění a/nebo rizika podchlazení).
• Lékárnička umožňující ošetření drobných poranění a drobných infekcí 
• Hotovost (eura a švýcarské franky), útulky (chaty) většinou nepřijímají platební karty.

Lehká statistika… Když tým projde schvalovací komisí, může startovat. I tak však průměrně 50-60 % týmů závod nedokončí.

Za 20letou historii závodu ze Slovenska PTL UTMB dokončil jeden mužský slovenský tým a teď já, jako první Slovenka, spolu s mými italskými parťáky.

Možná víte, možná ne, že na PTL jsem byla v týmu i minulý rok.  6. den, 35 kilometrů před cílem, jsem místo šťastného doběhu zažila stav, se kterým jsem nebyla schopna pokračovat, a z vrcholu Mont Buet mě do Chamonix přivezla helikoptéra. Nerada o tom mluvím. Bohužel zřejmě moje hlava byla silnější než tělo a po 11. zvracení už ve mně nezůstala síla ani dojít pěšky. Ten rok na trati zemřel brazilský závodník a také zakladatel PTL Jean Claude Marmier. To je PTL. Překrásně drsný závod.

Absolvovala jsem několik vícedenních ultra závodů. Buď jako závodník nebo v rámci supportu. Běžně bývají občerstvovací stanice každých 15-20 kilometrů, což i tak v horách může znamenat 6 hodin. Na 300kilometrových závodech PTL jsou 2 nebo 3. Kromě toho nabízejí pomoc ještě horské chaty…

Už když jsem cítila vzlet vrtulníku a slzy mi stékaly průběžně po tváři, věděla jsem, že jsem našla něco výjimečného. Neumím to úplně popsat. Na PTL se dokonce ani nevyhlašuje pořadí. Ti, co přežijí, jdou na podium všichni. Spolu s organizátory, dobrovolníky, horskými vůdci...

Už s infúzí v ruce jsem věděla, že PTL chci dokončit. Chci stát na závěrečném ceremoniálu se všemi. Chci a budu. Vím to!

Ale s kým? Moje touha už někde létala ve vesmíru a já jsem se při 360 WAA challenge, vícedenních běžeckých závodech na Gran Canaria, setkala na trati s italským závodníkem Vittoriem. Šli jsme spolu den a noc a společně jsme došli do cíle. Domluvili jsme se, že budeme tým na PTL. Společné výjezdy do hor, v zimě i v létě, Eiger Ultra, 250km závod absolvovaný v týmu... Rok uběhl a setkali jsme se v Chamonix.

Mám ráda Chamonix. Je to město se speciální atmosférou. Je zde mnoho míst s horami kolem. Ano, Mont Blanc je výjimečný. Ale Chamonix je pro mě místo, kde se cítím rovnoprávně, i když přespávám v autě a jím konzervy tuňáka. Žije láskou k horám. Nyní jsme zde však s důležitým úkolem. V pondělí v 8 ráno odstartuji ve smíšeném týmu s mými dvěmi italskými partnery Vittoriem a Giancarlem na závody PTL. 300 kilometrů s 28000 výškovými metry kolem Mont Blanc přes Francii, Itálii a Švýcarsko. Trochu se bojím Giancarla. Vittoria znám. Máme přibližně stejné tempo. Giancarlo je tréninkovým partnerem Luca Pappi. Momentálně elitou v závodech na více dní, častým vítězem takovýchto extrémně dlouhých závodů. Bojím se, že mě utahá...

Neděle je krásný slunečný den a my si užíváme výhledy. Čeká nás prezentace a briefing. Ten je důležitý. S horskými vůdci, kteří vytvořili trasu, projdeme "černé úseky" a možné nástrahy na trati. Také dostaneme instrukce k satelitnímu telefonu, který dostane každý tým od pořadatele. V horách, kde jsme, není signál většinou dostupný...

Nechce se mi věřit předpovědi. Na start v pondělí hlásí 42 mm srážek. A od 2000 metrů sněhové. Na druhou stranu jsme v horách... ale že by až taková změna? To není možné. Na briefingu předpověď potvrzují. Místo běžecké sukně připravuji na start pončo, nepromokavé kalhoty a rukavice.

V noci nás budí bušení deště a větru do oken. Takže se předpověď splnila. Na start máme přijít o hodinu dříve. Odevzdat drop bag – tašku do které si můžeme sbalit své věci. Bude nás čekat v třech základnách na trati. Mám tam připravené náhradní oblečení, tyčinky, jídlo... Také dostaneme satelitní telefon, který jeden z členů týmu musí nosit nahoře na batohu.

Leje. Neprší, ale leje. Než přijdeme na start, jsme promočení. Prosíme náš tým Moniku, Adku a Stefana, aby nám pomohli s taškami. Jsou hned tady. Nic není problém...

Start závodu je na náměstí v pěší zóně v Chamonix. Není tu mnoho míst, kde se dá schovat před lijákem, a pokud ano, jsou již obsazena.

Zvláštní shromáždění. Vypadáme jako běžci, ale máme velké 20-30 litrové batohy. Na nich zavěšené přilby, nouzová světla, satelitní telefony... nahoře pončo. Blíží se osmá hodina. Volají nás pod oblouk. Organizátoři se nám věnují. Stále leje a víme, že když vystoupáme trochu výše, déšť se změní na sníh. Mluví k nám Marta Poretti. "Vy víte, proč tu jste".... Ano, abychom vyrazili s vidinou silných srážek, větru a sněhu následujících 48 hodin, musíme vědět, proč tu jsme...

Vyrážíme... čeká nás neustálé stoupání z 1000 do 2500 metrů nad mořem. Jako vždy jsou závodníci vzrušení, i když víme, že nás čeká 6-7 dní běhání v těžkých podmínkách. Adrenalin...

Stoupáme prudce, zatím ve vláčku. Terén je bahnitý, klouže se. Najednou vidím periferně, jak se vedle mě skutálí jeden závodník dolů žlabem. Zdá se mi, že ve vzduchu létá sníh. Nezdá. Létá. Dostáváme se nad 2000 metrů a už jen sněží. 

Poslouchám Giancarla, jak říká: Veselé Vánoce. Mám zmrzlé ruce, ale vidím, že moji parťáci nemají v plánu zastavit se. Netroufám si něco říct. Když už jsme po kotníky ve sněhu, řeknu, že potřebuji zahřát. Stačí si vzít kuklu a rukavice. Tělo se zatím dokáže zahřát. Hodně to klouže. Pod novou vrstvou sněhu je stále hustá, zelená tráva. Když se podívám, co je pod námi, začínám se bát. Ale není čas na nic. Kdo mi tu pomůže? A když zastavím, začne se mnou třást zima. Jsem promočená z deště a zpocená. Jsme na hřebeni, kde sněží, mrzne a fouká.

Když se podívám pod sebe, je mi jasné, že pokud nahoře spadnu na zadek, zastavím se až dole po stovkách metrů volného pádu. Říkám, že si chci dát mačky, ale reakce se nedočkám. Znovu se sklouznu směrem do žlebu a teď už chytám paniku. CHCI SI NASADIT MAČKY! Moje žádost je přijata, ale nedá se. Stále jsme na úzkém exponovaném hřebeni, závodníků kolem dost a není kde se postavit. Nakonec si vydupu v sněhu kousek místa a nasazuji mačky. Ufffffffff. Toto už bylo i pro mě trochu nad rámec. Já nechci riskovat život... ostatní závodníci kolem mě začínají hromadně nasazovat mačky. 

Trať pokračuje po skalách. S mačkami se cítím lépe, ale musím stále dávat pozor. Za zády slyším výkřik. Otočím se a vidím závodníka, jak se kutálí po balvanech a končí zaseknutý s batohem na zádech ve štěrbině. Raději trošku zpomalujeme a zvažujeme každý krok. Přicházíme na vrchol k ledovci Glacier de Blaitiere. Přes sněžení vidím ledovec. Je nádherný. Tyrkysově bílý. Jako drahokam.

Čeká nás sestup. Dlouhý jako většina stoupání a sestupů na trase PTL. Nejdelší má přes 2500 výškových metrů na jedno sestoupení. Tentokrát z 2600 na 1000 do vesnice Les Houches. Tady by měla být fontána, kde doplníme vodu. A musím už něco sníst. Uplynulo 6 hodin a v hustém sněžení jsem skoro úplně zapomněla doplnit energii. Máme za sebou 26 kilometrů. Jsme dole a tady jen prší. Rozdýchávám intenzivní zážitek. Fontána nefunguje. Vběhnu do jediné kavárny a nabírám vodu. Stoupáme znova nahoru. A já doufám, že ten sníh byl jen špatný sen.

Máme před sebou znova stoupání asi na 6 kilometrech nejprve do 2000 m.n.m. a potom na horu Mont Joly 2524 m.n.m. a vrchol Aquille Croche 2487 m.n.m. A já vidím, že to nebyl sen. Začínám se učit za pochodu. Do bočních kapes si strčím rukavice a šály. Do ledvinky si dávám mačky. Všechno musí být po ruce. 

Den před startem jsme přemýšleli, kdy budeme poprvé spát. Zda první noc poběžíme bez spánku, nebo si dopřejeme aspoň půl hodiny. V těchto podmínkách už vůbec neváháme. Na 66. kilometru s kumulativním převýšením 5471 m je horská chata La Gittaz. Malá horská chata ve 1660 m.n.m. praská ve švech. Potřebujeme se alespoň trochu dát dohromady po prvním dni lijáku a sněhu. Uprostřed jsou malá kamna, ale všechna místa na sušení jsou už obsazena. Hledám malé škvírky, kde bych mohla zavěsit aspoň na chvíli své promočené věci. Sníme teplé jídlo. A rádi bychom se aspoň na 30 minut uložili. Nad "jídelnou" je půda, kde se dá být jen pokrčený a místo na spaní je asi pro 15 lidí. Ukládáme se jeden vedle druhého, aby zůstalo co nejvíce místa. Jako sardinky. Pro Giancarla už nezbylo. Spí u stolu na sedačce.

V pět hodin ráno vyrážíme s čelovkami. Dny jsou již krátké. Čelovku potřebujeme od osmi večer do sedmi ráno. Bojím se sněhu. Vím, že jdeme nahoru a terén bude exponovaný na vrcholu s ferratou. Sněží a v nižších polohách je hustá mlha. Navigace je pro nás obtížná. Neustále musíme kontrolovat, zda jdeme správně. Světlou chvilkou je další horská chata na cestě.  Začínáme stoupat nahoru. Pomalu si zvykám, jak klást nohy. Napadlo více než 20 centimetrů sněhu. Ten však není stabilní a pod ním je ještě čerstvá tráva. Vystoupáme až na vrchol Rocher du Vent 2360 m.n.m. Těsně před ním zazvoní satelitní telefon. Máme povinnost zprávu přečíst okamžitě a odpovědět. Při přechodu přes vrchol s ferratou jsou mačky povinné. Odpovídáme, že rozumíme, a zastavujeme se. Přichází francouzský smíšený tým a ptá se na informaci. Závodnice se ptá, zda je to opravdu nutné. Údajně, pokud si je vědoma, že riskuje svůj život, a přesto to dělá, nemusí... nerozumím. Jsem vděčná za mačky. Dokonce si je necháváme i při dalším sestupu, kde je bláto a klouže se.

Vím, že od středy mají přestat srážky. Do té doby prostě musíme vydržet. A jak říká Rastík, nezrakvit se. Neumím však odhadnout, jak bude tělo fungovat. Jsme druhý den na trati. Veškeré teplé oblečení, které jsme měli na sobě v povinné výbavě, jsem si oblékla na sebe. Všechno je mokré. Zjistila jsem však, že když se pohybuji, dokážu udržet teplo i v mokrém oblečení. Ideální by bylo nezastavovat. Dostáváme informace, že postupně začínají první týmy vzdávat. Nepřekvapuje mě to, ale o to víc jsem odhodlaná se nelitovat. Nikdo nám neříkal, že to bude lehké. Když jsem mluvila s italským horským průvodcem, který stále tvrdil, že nic nebude složité, i když to bylo, řekl mi: Soňo, kdybychom řekli, že je to těžké, jak bychom sehnali 200 závodníků?

Velmi se těším na první známky civilizace v Petit St. Bernard. Konečně uvidím své přátele. Vittorio a Giancarlo jsou skvělí parťáci. Jsme velmi dobře sladění a pomáháme si. Cítím, že nenápadně tlačí náš tým k výkonu. Ale... když je těžký terén a únava, nikomu se nechce mluvit anglicky. Snažím se alespoň něco zachytit z jejich italské konverzace.

Při posledním nasazování maček vidím, že jedna je téměř roztrhaná. Chytá mě panika. Bez maček to nedám! Navíc je to povinná výbava. Nebudu moci pokračovat. Zkouším volat holkám, jestli by mi mohly přinést na základnu jejich nebo je koupit. Smůla. Signál tu na většině úseků není. I proto musíme mít satelitní telefon. Na 106 kilometrech s kumulovaným převýšením 8607 metrů máme ještě jedno útočiště. První musím řešit mačky. Potom všechno ostatní. Jdeme do noci a sněhu je stále hodně. Vytahuji svůj nouzový balíček. Jsou tu svíčky, různé gumy, lepící páska... vytahuji dlouhou gumu do kalhot a mačky šiju, jak umím. Drží. Mezitím dorazí zpráva. Holky slibují, že mi na základnu přinesou náhradní mačky. 

Odnáším si novou zkušenost z hor. Kdykoliv půjdu do větších hor, i když v červkenci nebo srpnu, sbalím si alespoň lehké mačky. A když půjdu v zimě, přibalím pro partu alespoň jedny náhradní. Je to jediný bezpečný způsob, jak se dostat dolů.

Vyrážíme znovu do tmy. Druhou noc nám organizátor již aktivuje únikovou cestu. Proces probíhá následovně:

V navigaci mám originální trasu. Poté je 12 únikových tras s názvy od R1 do R12. Také jsme dostali několik bodů W s číselným označením a přesnými souřadnicemi. Ty jsou na trase původní trati. Aktivovaná úniková cesta se vždy začíná v takovémto bodě W. Není to úplně jednoduché pochopit a provést. Na konci se dozvídáme, že mnoho týmů bloudilo a 2 hodiny se vraceli na trasu. Dva týmy dokonce diskvalifikovali za neuposlechnutí...

Takže když nám zapípá satelitní telefon, přečteme si instrukce, která úniková cesta se aktivuje. Jeden z nás si ponechá v navigaci originální trasu a druhý si vybere bod, od kterého začíná úniková trasa, a společně se snažíme neudělat chybu.

 Je druhá noc a cítíme únavu. Na první základnu dorazíme za tmy. Máme za sebou 133 kilometrů a 10 674 výškových metrů. Dohadujeme se na 2,5hodinové pauze. Jsme na trati 45 hodin a podmínky byly těžké. Snažím se udělat servis co nejrychleji, abych mohla spát co nejvíce. Vidím, jak si mně Monika prohlíží  ustaraným výrazem. Později po závodě mi říká, že jsem vypadala špatně, vyčerpaně a vyděšeně. Ano, tak jsem se cítila...

Vybalím batoh. Vyhodím odpadky, doplním prázdné láhve... doplním si tyčinky a jídlo z mého drop-bagu, kde jsem si vše připravila před závodem. Nechám nabíjet hodinky, telefon a čelovku. Oblečení pověsím, kde se dá, aby alespoň trochu uschlo. Poprvé jdu měnit ponožky. Ten pohled mě nepotěší. Na obou chodidlech mám dvě hluboké rýhy. A hodně mě už štípou. Co budu dělat? Umyji je mýdlem, nechám proschnout. Vidím, že v rohu je zdravotník. Zkusím ho poprosit o pomoc. Nejprve však rychle jím a spím. Dobrovolníci jsou tu nekompromisní. Do prostoru, kde jsou tašky a kde se spí, s námi nikdo jiný nemůže jít. Spaní je až o dvě patra níže. Ne.. to bude trvat dlouho. Tak tedy, vše si nachystám, najím se, umyji nohy a rychle spát. V přízemí je několik dveří. První dvoje jsou zamčené. Třetí místnost s patrovými postelemi je plná chrápajících mrtvol. Další dveře zamčené. Přejdu přes chodbu, zkusím ještě tyto. Místnost plná postelí, voňavá s povlečením. Nevím, jestli je toto pro závodníky. Ale raději se neptám. Rychle sklouznu do postele. Mám hodinu a 15 minut na spánek. Usínám okamžitě.

Budím se před budíkem. Rychle nahoru. Podle dohody mám být za 15 minut venku připravená k odchodu. Vittorio už stojí oblečený a hotový. Uf. Pospíším si a jsem včas venku. Objímám se s Monikou, Adkou a Pištom. Vyrážíme ještě s čelovkami a věříme, že přijde předpovídané zlepšení počasí.

Za tmy nás čeká nejprve mírné stoupání na sedlo passage de la Louie Blanche. Poté dlouhé klesání a znovu výstup, tentokrát již technický. Na trati je zvláštní úsek, na který nás upozornili během brífingu. Přejdeme okolo kamenného monumentu zakladatele PTL Jean-Claude Marmiera pod sedlem Col de Motseti. Minulý rok zahynul při trasování letošní PTL přímo na tomto místě.... 

Dnes je nám trochu veseleji. Sníh na horách zůstal. Ale husté sněžení už přestalo. Občas projde krátká přeháňka a občas musíme znovu nasazovat mačky. Ať už na sníh nebo na klouzavé bláto. I Giancarlovy mačky už dožívají. 

Na dnešním úseku budeme mít znovu horské útočiště. Je to příjemné mít nějaký bod, kde víme, že se při zastavení nebudeme třást zimou. Zároveň však snažíme po jídle ihned vyrazit zpět na trať. Podmínky se sněhem všem závodníky výrazně zpomalily a dozvídáme se, že někteří už nestihli časové limity. Byla jsem přesvědčená, že budou časové limity zmírňovat, ale nestalo se... 

Přiznám se, některé úseky si až tak nepamatuji. Kvůli exponovanému terénu se fotit nedalo. Pamatuji si, že jsme měli problém s navigací. Trasa vedla několika brody a byla obrovská mlha. Neustále jsme se zasekávali u nějaké skalnaté brány nebo rozvodněného potoka. Z Garmin záznamu vidím, že jsme vystoupali na Refuge deffeyes v 2490 m.n.m. a následně se pohybovali kolem horských jezer od 2400 do 2600 m.n.m. Horské sedlo Passo Alto se nachází ve výšce 2860 m.n.m. Ale jestli to byl sen nebo skutečnost, nevím... tělo bylo ve svém režimu. Přežít. A v noci se mi stala zvláštní věc. Únava na mě přišla poměrně brzy. Většinou druhá noc bez spánku je ještě zvládnutelná. Na hřebeni s 20centimetrovou vrstvou nového sněhu jsem uviděla Marylin Monroe. Krásná, usměvavá, v plavkách a lodičkách seděla s překříženýma nohama. I já jsem kdysi byla hezká fitnesska. Tehdy jsem se té cesty vzdala a teď jsem na cestě úplně jiné, i když je to také cesta posouvání vlastních limitů... 

Z těchto výšek nás čeká dlouhé a bolestivé sestupování do druhé základny v Morgex až do 923 m n. m. ve Valle d'Aosta. Tu máme za sebou 175 kilometrů, 13166 výškových metrů a 65 hodin závodu. Přicházíme v 1 ráno a dozvídáme se, že 29 týmů už není v závodě. My jsme se postupně probili z 30. místa ze 112 týmů na 15. To mi s radostí píše můj tým. Jsem šťastná, že i když ne na trati, jsou lidé, kteří to intenzivně a upřímně prožívají se mnou. Miluji závodění, sport a dobrodružství. Ale když se o to nemohu podělit s blízkou osobou, jakou to má hodnotu?

Po nekonečném běhu přicházíme do druhé základny v Morgexu. Čekají na nás Monika, Adka a Stefan. Občerstvovačka je na zvláštním místě – v kapli. Pravidla jsou přísná, a podpora s námi nemůže takřka nikam. Nejprve si vezmu svoji tašku a potřebuji si připravit všechno na další den až dva na trase. Čeká nás dlouhý a těžký úsek, a kromě horských útočišť nedostaneme žádnou pomoc. Nejprve si musím udělat pořádek, abych věděla, kolik času mi zbývá na spaní a jídlo. Takže vyměnit baterky v čelovkách, nechat nabíjet hodinky a telefon, vyhodit veškerý odpad a doplnit nové tyčinky, jídlo, vodu do lahví. Lepící pásky. Na každé z tří základen nám naši blízcí nachystali bagety se šunkou a sýrem. A velkým kusem lásky. Jak to chutná, když jsme ztraceni uprostřed obrovských hor. Děkuji!

Vypadá to, že si už budu moci vzít kraťasy! Vše zabalím do batohu a jdu se najíst. Prosím Adku o masáž hypervoltem a abychom neztráceli čas, lehnu si a během toho jím. Pak rychle spát. Během masáže nás sleduje další italský tým. Jeden z nich má problém s kolenem. Ptá se dívek, zda si může strojek půjčit. Adka ho vezme se slovanskou spontánností a už leží na karimatce s profesionální péčí. Kudrnatý, opálený Ital vstává s úsměvem od ucha k uchu. PTL je jiné.... popřejeme si.

Já se přesouvám 300 metrů do tělocvičny. Než se vyčůrám, někdo mi vezme deku. Přikryji se bundou a rychle si lehnu. Mám kolem 80 minut. Spím.... Vstávám před budíkem. Cítím se, jako bych celou noc pila a chvíli přemýšlím, kde jsem. Jsem zpomalená, ale musím se chystat rychle, protože čas odchodu se blíží. U dveří už mě čeká má Monika. Je to tak příjemné, že jsou tu. Cítím se.... neumím to vysvětlit…

Rychle ještě něco hodím do úst, zapíjím a vyrážíme na okraj města ven... a teď to zase bude nekonečně dlouho nahoru. Z nadmořské výšky 923 m.n.m. se musíme dostat do 2819 m.n.m. Je to táhlé stoupání, někdy prudké, někdy pozvolné. První dvě hodiny stoupání jsou největší trápení. Jsme v pásmu lesa a malými serpentýnami se točíme směrem nahoru. Navigace nám ukazuje, že jsme mimo trasu, jako bychom ji kopírovali, ale ne přesně. Když se však podíváme, kde bychom měli být, vidíme jen skalní sráz. A tak neustále kontrolujeme a držíme se směru. Azimut. Konečně začíná prosvítat noční obloha. Měsíc je téměř v úplňku a je jasno. Jeden po druhém se střídáme na delší "toaletu". Tak jsme si to pojmenovali. Postupně, s hodinami strávenými spolu, se nám ztrácí ostych. Odcházejí z nás různé zvuky, nehrajeme si na nic. Vittorio hlásí 5 minutovku. Má krizi a není tu sníh. Tak si lehnu na zem na 5 minut i já. Musí se to využít. Pokračujeme nahoru po podezřele pěkné cestičce. To se na PTL nestává. A už mi hodinky hlásí chybu. Ale vždyť tu není žádný odbočovací bod. Zkoušíme to dolů, doprava, nic nesedí. Podle navigace máme zabočit přímo mezi keře a stromy napravo. Tak tedy dobře, zabočíme... za chvíli zas prudce doleva na travnaté kopce. A pak prudce nahoru, po čtyřech s pomocí trsů trávy až na hřeben. Jsme nahoře... uf. Tohle byla zkouška navigačních schopností. Dále pokračujeme po skalnatém hřebeni. Začíná pálit slunce. Ani se mi nechce věřit, že den předtím jsem přišla k omrzlině na prstě. Teď ale není čas se svlékat, a tak čekám, až někdo jiný z týmu zastaví. Jsem tu jedna žena s dvěma muži. Nechci mít pocit, že jsem na obtíž. Dlouho klesáme až do 1632 m n. m. 

Občas se naše trasa prudce zaklání doleva nebo doprava a přechází po hřebeni dlouhé morény do druhého údolí. Vypadá to, že do večera můžu mačky zabalit do batohu!

Na tenhle typ trasy si pamatuji z minulého roku. Traverzujeme hřeben, který je tvořen velkými balvany podobným těm v Nízkých Tatrách. Ale tyto jsou zarostlé keři s trny. Těžko odhadnout, co má člověk pod nohama... Kotníky opravdu procházejí tvrdým testem.

Sbíháme do osady Saint Rhemy en Bosses, která se nachází na 201. kilometru trasy s kumulativním převýšením 15 716 metrů. Je opravdu horko. Pěkná změna. Minula jsme vodu, a vím, že až těsně před osadou bude pramen. Vydržet, nemyslet na to...

Organizátor se znovu hlásí. Další alternativní trasa. Sníh na hřebenech je nestabilní a pohyb po něm je nebezpečný. Pro nás to znamená navíc kilometry. Ale bezpečnější. Studujeme, kde máme aktivovat "novou" trasu, a vydáváme se na další dlouhé stoupání do 1516 m.n.m. postupně až do 2464 m.n.m. I přes traverz nám znovu připomínají, že jsme na PTL. Do sedla stoupáme kolmo strmým žlabem. V dálce vidím před námi dva týmy. Setkání s dalšími týmy jsou stále vzácnější. Počet týmů v závodě stále klesá. Dnes v noci nebude na trase žádná základna. Jediná možnost spánku a odpočinku je horské útočiště Cabane du Plan de Jeu, které se nachází na 226. kilometru.

Předtím než dorazíme na průsmyk Col du Grand Saint Bernard ve 2400 m.n.m., který leží na hlavní silnici z Aosty, přicházíme tam přesně před soumrakem a začíná pršet. Doufáme, že v tomto horském sedle bude aspoň něco otevřené. Čeká nás obtížný, exponovaný úsek, kde jsou povinné mačky. Potřebujeme doplnit vodu a kdyby byla káva...

Jedna restaurace je otevřená. A zoufale plná. Stojíme nešťastně u vchodu a nechceme odejít. V koutě sedí kameraman PTL, malý, tmavý Francouz. Uvolní nám stůl. Dáme si kávu, vytáhneme čelovky a teplé oblečení a spěcháme dál. Nerozumím, proč nás Vittorio tak honí. Je tma a já nevidím, co je kolem mě. A možná je to někdy i lepší. Vittorio zná tento úsek. I za světla je technicky náročný, strmý a najít cestu není jednoduché. Skály jsou pokryté sněhem. Nasazujeme mačky. Já už se nebojím. Asi jsem vybrala svou dávku strachu. Myslím jen na chatu, kde si odpočineme a najíme se. Už tam chci být. Na hřebeni jsme maximálně soustředění a držíme se spolu. Jakmile přejdeme hřeben a klesáme, ozve se potřeba spánku. A silná. Ještě musíme sestoupit dolů a následně mírně stoupat k chatě. Před námi je elektrický ohradník. Vittorio ho chce obejít kvůli pastýřským psům, Giancarlo a já v žádném případě. Ani metr navíc. Při přelézání zakopne Giancarlo a na mě padá sloupek elektrického ohradníku. To byl pořádný budíček.

Na chatu stoupáme intenzivně. Nemluvíme. Vidíme světla. Přichází zpráva ze satelitního telefonu. Kvůli padlým lavinám se znovu mění trasa.  Ve dvou úsecích. Uf. Laviny. V srpnu. Nejprve ale jíst a spát. Útočiště je malé, vše děláme potichu, abychom nevzbudili ostatní. Změny v trase budeme řešit, až když vstaneme. Zase na matraci a znovu jako sardinky. Ohlašujeme, kdy chceme vstát. A usínáme..."Budím se brzy. Scházím dolů. Giancarlo je už tady, Vittorio přijde za chvíli. Na papírových mapách nám ukazují změny. Nejprve dlouhý traverz a sestup dolů. Následně výstup až na vrchol 2642 m.n.m. 

Traverz je monotónní. Počasí se už docela uklidnilo. Po sestupu dolů aktivujeme R8, alternativní trasu kvůli sesuvu laviny. Brodíme se. V dálce na stěně vidíme světlo čelovek. Ani se mi nechce věřit, že tam vede trasa. Když se dostaneme do tohoto bodu, chápu. Ferrata. Na jejím vrcholu je znovu ledové, vlastně sněhové království. A my stoupáme dále nahoru. Dlouho po zasněžené moréně. V dálce se odráží oplechovaná Cabane du Velan. 232 kilometrů a 18966 metrů kumulativního převýšení. Všude kolem je bílo, jako na Vánoce. Vyšlapané schody do sněhu... Těšíme se na jídlo a chvíli odpočinku. Uvnitř sedí obvázaný závodník. Má zlomenou ruku a čeká na vrtulník. Dnes, dva týdny po závodech, se dozvídám, že je stále v nemocnici. Objednáme si jídlo, které bude nejrychlejší. Polenta. Jak chutná. Ale rychle dolů. Přichází vrtulník a mně se vybavují vzpomínky... Začíná se už snaha nejen o dokončení, ale i o dobrý výsledek. Celý kopec je pod sněhem, tak nasazujeme znovu mačky. Jdeme spolu s katalánským týmem, který je na 1. místě v mix týmech. Jsou zlatí. A hrdí. Katalánci. Dva muži a žena. Ona má strašný kašel. Registruji to celé závody. Ona to evidentně neřeší. Ani nikdo z organizátorů. Škoda, že si moc nerozumíme. Ráda bych se trochu popovídala. Jaká je silná. V takovéto indispozici takové závody... 

Dnes bude teplo. Horko. Je ráno a už teď peče slunce. Bude to znovu jiný boj. Večer nás čeká třetí a zároveň poslední základna. Orsières. Nachází se na 265 kilometru s kumulativním převýšením 21393 metrů. A zase to bolestivé a dlouhé sestupování. Z nadmořské výšky 2300 m.n.m. do 887 m.n.m. nejnižšího bodu závodů po rozpáleném svahu. Začíná mě bolet v levém lýtku. Jako by mě něco zakouslo. Uvědomuji si, že to bude nějaké mikrozranění. Mám signál. Píšu Monice. Zda budou čekat. Vím, že ano, ale chci to slyšet. Píšu: Moniko, už mi je dost špatně, prosím buď u mne celý čas blízko. Bude. Rozhodla jsem se, že poprvé obětuji drahocenný čas na sprchu. Přicházíme do vesnice. K třetí a poslední základně. Adka, Stefan a Monika jsou tu. S připravenými sendviči a colou. Oznamují nám, že dovnitř je organizátoři nepustili. Zase striktní pravidla. Ale já potřebuju Moniku. Ať je u mne. Ptám se, zda mohu být s nimi. Mohu. Ale venku. Na náměstí, na chodníku, kdekoli... jsem zklamaná. Musím se vyzout před vchodem, tašku si vybalit jen v jedné místnosti, jíst o patro výš a sprcha... není. Realita PTL. Horko těžko odtáhnu drop-bag, dávám si nabít elektroniku a jdu se alespoň umýt. A najednou tu stojí Monika. Svým nenásilným šarmem zlomila přísného Francouze. Pamatuji si ho z minulého roku. Chtěl nás diskvalifikovat. Měli jsme rozestup větší než 30 metrů, protože jsem si vedle základny umývala nohy v potoku. Pomáhá mi s organizací batohu a projde mi bolestivou nohu hypervoltem. Chci se jít ještě najíst a dát si znovu lepit nohy od zdravotníka. Tam už je dlouhá fronta. Dohodli jsme se na pořádném spánku, 2 hodiny. Bohužel, tato základna nám nevyšla ideálně. Přišli jsme sem večer a vyrazíme na začátku noci. A navíc nás čeká exponovaný technický průsmyk. Mačky máme znovu povinné. Vittorio ho zná. Říká mi, že je problém najít správnou cestu mezi skály a nezaseknout se. Monika mi slibuje, že budou tady, až se probudíme. Potřebuji ještě objetí. Už začínám mít dost. Asi i tělo začíná opuchávat. Spí se ve velké tělocvičně. Vidíme, že katalánský tým vyráží bez spánku. To rozhodne o našem pořadí. Nevadí. Chceme přijít. Živí. Tak to cítíme.

Lehnu si na žíněnku a přes oči si nasadím buff. Špunty do uší nepotřebuji. Spím hned. A když se probudím znovu, nechápu, co se děje. Bojím se následujícího úseku. Když už Vittorio řekne, že je to náročné, začínám se bát.

Vyrážíme ve 22:00. Máme za sebou 265 kilometrů a 21 939 výškových metrů. Jsme na druhém místě v mix týmech a máme před sebou "už jen" 46 kilometrů a 4234 výškových metrů. Čeká nás, jak jinak, stoupání. Na 24 kilometrech 3387 převýšení. Některé úseky ve stoupání jsou větrné, v jiných mi je teplo. Nevím, jak mám být oblečená. Moje termoregulace už nefunguje. Když se obléknu, chce se mi spát. Říkám klukům, že pravděpodobně během noci budu potřebovat krátký "spánek".

Raději se svlíknu. Vypadá to, že teď mám největší krizi já. Pokud se zavěsím na někoho, ještě to jde. Pokud je ztratím, ztrácím. Už na sebe nečekáme. Každý bojuje sám se sebou. Chytá mě zoufalství. Jak mám neusnout? Už nefunguje nic. Ani kofein, ani mentolky. Skály vypadají jako horské chaty, kde si mohu odpočinout. Přijdu blíž a nic. Okolo nás nejsou žádné týmy. Jsme tu sami.

Vím, že si se svou krizí musím poradit sama. Jsme tým, ale nemůže jeden zatěžovat druhého. Giancarlo je vpředu, za ním Vittorio a já poslední se snažím udržet. Mám hrůzu z toho, jak se motám. A vidím, že se motáme všichni. A mám ještě větší hrůzu. Když přejdeme toto sedlo ve výšce 2665 metrů nad mořem, potřebuji si na chvíli lehnout. Zjišťuji však, že je to utopie. Je zima a sníh a svah je prudký. Fouká. Není šance. Kluci by potřebovali taky, ale nedá se. Chytá mě zoufalství. Neustále se přede mnou vynořují další a další fatamorgánové chatky. Za chvíli přijdeme k místu, kde se napojujeme na další alternativní trasu kvůli bezpečnosti. Ale naše mozky už nefungují. Nakonec to ve třech s očima na hodinkách dáváme. Trochu dolů a znova nahoru.

Začíná se mi chtít spát. Volám Jančimu, že mám krizi. Na trase by měla být malá útočiště. Je už ráno a za horizontem kopce je vlajka. A malá rodinná chata. Otevřené dveře. A člověk. Udělá nám kávu! Kávu! Kávu! Vytáhnu sendvič. A všechny krize jsou zažehnány. Jak je to možné? Vždyť máme reálně strašný deficit. Stoupáme skalní stěnou s řetězy a chechtáme se, že Vittorio nechal za tři kávy tři eura. Co je na tom směšné? Už asi cítíme finiš. Jsme znovu nahoře a čeká nás dlouhý travers ke poslednímu útočišti na švýcarsko-francouzské hranici. Tu už jsou chodníčky pěkné, viditelné, dá se po nich i běhat. Proč to nebylo tak i doposud? Vím. Nebyla bych spokojená. 

Noha mě už pořádně bolí. Před horskou chatou stojí dobrovolník. Gratuluje nám. Ještě není k čemu. Stále máme 23 kilometrů do cíle. A za sebou 289 kilometrů. 24780 výškových metrů. Dopřejeme si krátký oddech a já se podívám na svoji nohu. Na okostici mi natekla hrudka jako vejce a je červená. Rozmýšlím, jestli se mám přiznat klukům. Nakonec se přiznám. Ale stejně to vyřešit neumíme. Dohodneme se, že do cíle už půjdeme easy. Vtom Giancarla napadne, v jaké pozici jsme a jestli je třetí tým v mixech blízko nebo ne. Zavolám Jančimu. Třetí tým je 3 kilometry za námi, ale nevíme to přesně. Tracker se aktualizuje každých 15 minut.

Je mi jasné, že nohu nebudu řešit. Běžíme. Giancarlo říká, abych šla první, abychom tempo regulovali podle mých bolestí. A začínáme bojovat. Seběh je většinou prudký, občas mírnější. Sbíháme do vesnice, ale stále máme před sebou přes 15 kilometrů. Nekonečný zvlněný trail, nahoru, dolů, rovně. 6 dní na nohou a stále běžet s tím obrovským batohem a přilbou na zádech. Občas se ohlédnu, jestli nás někdo nedohnal. Už bychom měli být celkem blízko Chamonix a ztrácíme trasu. Šipka nám ukazuje do houští, kudy určitě nikdo nešel. Tak pojďme jakkoli, ale pojďme už konečně do Chamonix. Ztrácíme nervy. Nakonec sestupujeme lineárně s čárou, kde jsme měli jít. A rovina... kde je už konečně Chamonix? Představuji si, co udělám v cíli. Namočím nohy do fontány. Jen to. Nic jiného nepotřebuji. Potkáváme první lidi a ti nám tleskají. Tyto uličky už znám. Jsme tu. Lidé nás povzbuzují a tleskají. Organizátor nás před koridorem zastavuje. Právě dobíhá první trojka hlavní trasy UTMB a elitní běžci. Slibuje nám, že pokud nás dožene třetí tým, zastaví ho na stejný čas. Nakonec naše obavy byly zbytečné a přišli až hodinu po nás. Vbíháme do koridoru. Je tu milion lidí. Křičí, tleskají nám, povzbuzují. Strašně moc lidí. Jaká komunita. Jaká atmosféra. Řvu. Ještě nemůžu. Koridor má kilometr, neudýchám to. Přes zábrany přeskakuje Stefan a běží před námi a točí náš doběh. Slyším holky, jak křičí. Soňa! Soňa! Chytíme se za ruce a vbíháme pod oblouk. Objímáme se....

Sepsání tohoto reportu mi trvalo nejdéle v historii mých reportů. Nejprve to byla extrémní únava a potřeba spát. Pak "bílo" v hlavě. Pamatovala jsem si jen pohyb vpřed.

Uplynuly dva týdny a já stále nejsem 100 procent. Dozvídám se, že čtyři závodníci jsou stále v nemocnici.
Přihlášky na další ročník se podávají v prosinci.

Článek sepsala: Soňa Kopčoková